Friendship and hatred | 2. část

15. července 2013 v 15:00 | Kath♥(Horalka) |  Friendship and hatred

Přednastaveno - jsem v Itálii :)



V minulé části:
"Už je to hotovo." říkala jsem babičce celá udýchaná a zpocená.
"Tak to si tu zmrzlinu zasloužíte." zasmála se a šla do mrazáku. "Jé, ona už došla." vyjekla babička.
"Na to už vám neskočíme." zasmála se Týna.
"Aha. Tak nate." usmála se na nás a podala nám kornoutek zmrzliny. Ještě jsme si dali partičku karet - babička zase vyhrála - a běžely jsme domů.



Doma (jako na chatě) jsme se osprchovaly a vlezly unavené do postele. Měly jsme pokoj jen sami pro sebe. Rodiče měli ložnici vedle. Pokojík měl dvě postele vedle sebe, pěkně ustlané. Psací stůl, kde byly naházené různé věci. Dvě židle, teď obložené naším oblečením. A menší šatní skříň. To stačilo, víc už by se do pokoje nevešlo.
"Dobrou." zamumlala na mě Týna.
"Dobrou." odpověděla jsem jí v polospánku.

Ocitla jsem se u známého rybníka v Žehrově - vesnice nedaleko Skokov - a rozhlížela jsem se okolo sebe. Nikoho jsem tam neviděla. Musela jsem přivřít oči, protože byla strašná tma. Najednou se něco šustlo v křoví.
"Je tam někdo?" zavolala jsem tím směrem. Ve vodě se něco pohnulo, a hladina se rozvířila. Zaostřila jsem, ale nic zvláštního jsem nespatřila.
Co se to tady děje? Pomyslela jsem si. Najednou mě polilo horko. Měla jsem chuť se zchladit. Ustoupila jsem od rybníka a rozeběhla se. Odrazila jsem se od země a letěla jsem. Já létám, uvědomila jsem si.
Ale najednou jsem začala padat. Padala jsem a padala.

S leknutím jsem se napřímila na posteli. Týna se jen zavrtěla a dál oddechovala. To byl ale divnej sen, pomyslela jsem si. Po té jsem usnula.

Někdo lehce otevřel dveře.
"Děvenky, vstáváme." řekla mamka jemným hlasem.
"Hmm." zamručela jsem nesouhlasně a přetáhla si peřinu přes hlavu. Týna mě napodobila.
"Kolik je hodin?" zakňourala přes slabou peřinu.
"Deset pryč." odpověděla mamka a roztáhla závěsy.
"Cože?" vyletěla jsem z postele. "Nemohla jsi nás vzbudit dřív?" vyčítala jsem jí.
"Už jsem tady byla před hodinou, ale spaly jste jak zabité." zasmála se a odešla.
"Teda, teď máme celý dopoledne v pytli." odhodila Týna peřinu.
"Co se dá dělat." odpověděla jsem a šla se obléct. Hodila jsem na sebe to samé, co jsem měla včera. Nasnídaly jsme se, vyčistily si zuby a šly ven.

Z dálky jsem zahlédla zase to auto. Zastavilo naproti našemu baráku, na opuštěné louce. Z auta vystoupil zase ten chlápek. Zamával nám na pozdrav a my na něj mlčky zíraly. Od spolujezdce se vymotal další chlápek. Ze zadních sedadel vyskočili dva kluci. Viděla jsem Týnu, jak sebou škubla a usmála se. Podívala jsem se na ni. Celá zářila.
"Aby si mě nespálila." řekla jsem nevrle.
"Cože?" podívala se na mě nechápavě.
"Celá záříš, tak se nechci spálit." vysvětlila jsem jí.
"Jo ták." začala se smát.
"Jestli chceš, aby si tě všimli, budeš muset řvát ještě hlasitěji." šťouchla jsem jí.
"Ha ha ha." pitvořila se.
"Dáme si kolečko?" zeptala jsem se jí.
"Tak jo. Ukážeme jim, jaký jsme sportovkyně." kývla směrem k nim. Každou sobotu dopoledne jsme nasedly na kola a objely si kolečko. Směrem k lesu a potom jsme zahučely do lesa a vyjely na druhý straně. Projely jsme terén a potom to samé běžely.
V garáži byl pěkný nepořádek. Ale kola jsme vytáhly hravě. Nasedly jsme na ně a vyjely. Snažila jsem se nedívat na ty kluky, ale prostě to nešlo. Musela jsem se podívat. Koutkem oka jsem tam zapátrala. Nejsou vůbec špatný, pomyslela jsem si. Otočila jsem tam celou hlavu. Jenže to jsem neměla dělat.
Neviděla jsem na silnici, tudíž jsem neviděla ten zatracený kámen. Kolem jsem na něj najela, řidítka zakolísala, vysmekla se mi a já padala a padala. Jako v tom snu. Dopadla jsem na silnici a kolo spadlo na mě. Týna prudce zabrzdila a přiběhla ke mně.
"Nestalo se ti nic?" ptala se vystrašeně.
"Jsem v poho." odpověděla jsem jí a zvedla kolo. Měla jsem odřený loket a koleno. Cítila jsem, jak mě to pálí. Ale ani jsem se na to nepodívala. Musím před nimi vypadat jako statečná holka. V lese jsem zastavila a podívala se na rány. Skoro nic to nebylo.
Vrátily jsme kola na svá místa v garáži. Trochu jsme si odpočinuly, doplnily tekutiny a vydaly se na kolečko.
Slyšela jsem toho chlápka, jak na někoho křičí: "Vidíš ty holky? Ber si z nich příklad. Jezděj na kole a pak dou ještě běhat."
Potutelně jsem se usmála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSs / daily--fashion | Web | 15. července 2013 v 20:19 | Reagovat

Je to moc hezké :))

2 Coco | Web | 15. července 2013 v 23:07 | Reagovat

Opět povedené :)

3 Coco | Web | 15. července 2013 v 23:07 | Reagovat

Opět povedené :)

4 Žanet | Web | 16. července 2013 v 9:25 | Reagovat

* Postoupila jsi do Finálového kola v SONP u mě na blogu, byla bych ráda, kdyby sis sháněla hlasy :)   ( soutěž bude zveřejněna kolem 3 hodiny odpolední :) )

5 Kath(Horalka) | E-mail | Web | 16. července 2013 v 9:48 | Reagovat

[1]: Děkuji :)
[2]: Děkuji :)
[4]: Dobře, děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama